Rizika a nezamýšlené důsledky intervence v Sýrii

Nasazení chemických zbraní na damašském předměstí Ghúta se může ukázat jako překročení červené linie, jež před časem vytyčil americký prezident Obama. Západ by podle názoru nejvyšších představitelů měl na použití chemických zbraní odpovědět silou. Intervence v Sýrii se zdá na spadnutí, méně jasné je, jak by taková intervence měla vypadat, co když nepřinese kýžený úspěch a zda je připraven plán B, pokud původní selže.

Otazníky

Americká administrativa ještě během probíhajícího vyšetřování inspekcí OSN prohlásila, že má nezvratné důkazy o tom, že ve čtvrti Ghúta údajně zabíjel sarin, použitý syrskou vládou. Proti tomu se objevují informace, že sarin nasadily některé skupiny rebelů, což má potvrzovat údajné nalezení zásob sarinu ve skladech opozice na tureckých hranicích před půl rokem.

Vývoj na syrské frontě ukazuje na střídavé úspěchy. Syrské armádě se na jaře tohoto roku podařilo zajistit kontrolu nad městem Homs, jež spojuje Damašek s pobřežím, ale je nucena vázat značnou část sil v centrálních oblastech. Naproti tomu od letošního července zuří ostré boje mezi opozičními silami a armádou ve čtvrtích Damašku a v kontextu těchto střetů zřejmě došlo k incidentu s použitím chemických zbraní.

Nicméně syrská armáda v uplynulých měsících opět získala v konfliktu strategickou iniciativu, čemuž značně pomohl příchod zkušených bojovníků libanonského Hizballáhu, kteří ovládli boj v zastavěných prostorech syrských měst, kde předtím měli navrch povstalci. Nezdá se příliš logické, aby režim riskoval mezinárodní intervenci v době, kdy získává převahu, zvláště když si uvědomuje, že jakékoli brutální vystupňování násilí s nejasným původcem bude a priori stejně připsáno syrské vládě. Vyloučit nelze sólo akci části syrské generality, ale právě tak ani snahu některých skupin povstalců zaútočit ukořistěnou chemickou municí proti civilistům s cílem zvrátit průběh konfliktu vyprovokováním západních mocností k akci.

Čeho chce Západ docílit

Stěžejním problémem případné západní intervence je neexistence hlubší strategie. Ta buď skutečně neexistuje, anebo je velmi utajovaná, jak se svém aktuálním rozhovoru pro Deutsche Welle podotkl Zbigniew Brzezinski. Je cílem pouze vystrašit Asadův režim, či vyslat jasný signál (ať již chemické zbraně v Ghútě nasadil kdokoli), že byly překročeny únosné meze? Anebo operaci rozšířit a podobně jako v Libyi vyhlášením bezletové zóny podpořit povstalecké síly?

Spojené státy však nemají mnoho důvodů, proč se v Sýrii angažovat. Není příliš pravděpodobné, že by vlády států jako Velká Británie a Francie, jež mohou snahou sesadit Bašára Asada sledovat vlastní regionální a politické zájmy, riskovaly jakoukoli akci bez alespoň částečné podpory USA. USA v uplynulých letech zahájily exit strategii, jež jim má umožnit elegantní ústup z vyčerpávajících misí na Blízkém východě, aby mohly část mocenského potenciálu vrhnout do Tichomoří a málokdo z představitelů ozbrojených sil má zájem zopakovat si horor sektářské války a protipovstaleckého boje v ulicích Bagdádu, nebo Fallúdže. Těžko si ale představit, že by případná delší intervence v nábožensky a etnicky ještě více heterogennější Sýrii skončila jinak.

Jakýkoli, byť omezený úder na syrské cíle může rozpoutat vlnu odvetných útoků. Snaha zajistit bezletovou zónu by se pravděpodobně neobešla bez pozemní podpory. To by ale znamenalo nové vtažení Západu do vyčerpávající války v nábožensky a etnicky nepřehledném prostředí.

Hlavní spojenci Asadova režimu, Rusko a Čína, nainvestovaly do jeho podpory tolik, že budou do poslední chvíle bránit ozbrojené intervenci, nebo jeho svržení, ale sami se do ozbrojeného vystoupení na Asadovu podporu nepohrnou, spíše budou hledat slabá místa, kde budou schopni Západ tvrdě udeřit, ale zároveň je to bude stát málo. Objevují se předpoklady, že by například Írán mohl prostřednictvím Hizballáhu zahájit rozsáhlou kampaň únosů západních turistů a Rusko zapomenout na některé své závazky v Afghánistánu, nebo v souvislosti se Severní Koreou.

Amerického prezidenta tak z jedné strany tlačí moralisté, apelující na povinnost Ameriky zasahovat v případech masivního porušování mezinárodního práva a zároveň není jasné, co případná intervence nebo letecký útok na syrské cíle vyřeší. Pokud se rozhodne k akci, riskuje obrovskou destabilizaci regionu a rozsáhlé proxy útoky na americké a západní cíle. Pokud řinčení zbraněmi je pouhý bluff, riskuje, že si hlavní rivalové Čína a Rusko jeho počínání vyloží jako slabost.

Zhoršení vztahů s Ruskem

Negativní přístup Ruska vůči západním vojenským intervencím není nic nového pod sluncem. I tentokrát ruské státní vedení protestuje proti snahám o zasahování do syrského ozbrojeného konfliktu na základě vcelku logických argumentů, že intervencí (která se navíc neslučuje s mezinárodním právem) se dosáhne pouze totální destabilizace země i celého regionu a ze Sýrie se stane jen další Afghánistán.

Rusko nepojí s Asadem žádné zvláštní nadstandardní spojenecké vztahy, nýbrž jedná spíše v rámci svého tradičního politického myšlení na obranu svých vlastních mezinárodních pozic i pozic současného státního vedení v rámci Putinova režimu. Řada členů ruské mocenské elity totiž vnímá situaci v Sýrii velmi pozorně, neboť si je vědoma podobných rysů mezi oběma zeměmi (zejména v charakteru fungování státu). Nejhorší noční můrou ruské státní moci jsou masové pouliční protesty, které mohou čistě teoreticky vést ke svržení prezidenta Putina, třebaže momentálně k takovému vývoji neexistují žádné předpoklady.

Rusko nemá (kromě blokování rozhodnutí na podporu intervence v mezinárodních orgánech) mnoho nástrojů k pozastavení možné intervence a nikdo na Západě ani nebere názor ruské diplomacie příliš v potaz, což Rusy neskutečně dráždí. Zejména pak „jestřáby“ v Putinově administrativě, kteří volají po obraně Asada všemi dostupnými prostředky. Putin a ruská diplomacie nebude za Asada bojovat za každou cenu a ze všech sil, nicméně vzájemným vztahům Ruska se západními zeměmi konflikt neprospěje, právě naopak.

Nezamýšlená katastrofa

Podobně jako v čase před vpádem do Iráku v roce 2003, doprovází dunění válečných bubnů dva faktory, velmi typické pro dnešní dobu. Prvním je morální panika, které se později pravděpodobně změní v úlek nad tím, že intervence klid nepřinesla, naopak mnohdy situaci ještě zhoršila. Druhým je zjištění, že relativní skepsi vojenských štábů k plánované operaci často vyvažuje o to silnější volání do útoku ze strany politických figur, jež nenesou přímou zodpovědnost za řízení bojových těles. Vyslání ozbrojených sil do boje proti suverénní zemi je arogantně vnímáno jako krok technologické povahy, jež sebou nenese závažné politicko-bezpečnostní důsledky.

Irácké tažení bylo dopředu špatně připraveno. Počítalo s rychlou porážkou Husajnovy armády (což se povedlo) a dále klidným přechodem Iráku směrem k pluralitnímu politickému systému. Místo toho uvízly koaliční jednotky uvnitř krvavé občanské války dvou znesvářených konfesí.

V případě Sýrie by pravděpodobně nebyl jistý ani úspěch vojenského tažení. Jakkoli administrativa Spojených států oficiálně mluví v duchu, že případný útok by byl pouze časově omezený letecký a námořní úder na sklady chemických zbraní, existuje značný důvod ke skepsi.

Za prvé, předpoklad úspěšného kombinovaného omezeného úderu proti skladištím chemických zbraní vyžaduje dokonalé zpravodajské poznatky o jejich lokaci. I za předpokladu, že jimi západní spojenci disponují, není vůbec jisté, zda by se podařilo zničit všechny. Za druhé, můžete spolehlivě verifikovat zničení cílů protiletadlové obrany, nebo odpalovacích ramp, jak ale potvrdit fakt, že došlo ke zničení látek, jež jsou jako chemické agenty v náplních bojových hlavic používány? Navíc hrozí, že účinky řady z nich by právě jako vedlejší produkt bombardování mohly být iniciovány.

Vše závisí na krocích americké administrativy. Šlo by o druhou intervenci Baracka Obamy v rámci jeho funkčního období. Zatímco je Sýrie na první pohled snadno srovnatelná s Libyí, situace bude daleko složitější. Obama si bude chtít udržet kredit toho, kdo neváhá zasáhnout proti tyranům, na druhou stranu se bude potýkat se slabou politickou podporou a rizikem, že nepovedená akce nažene vítr do plachet Rusku, Číně a Íránu. Zároveň nemá jistou výhru ani v případě, že by západní úder šlo označit za vojensky úspěšný. Protiakce Íránu a Ruska (ať přímé, či nepřímé) by ve spojení s nestabilitou, rozšířenou do Jordánska a Turecka mohly znamenat zvýšené riziko ohrožení západních aktiv po celém světě.

Autoři: Ondřej Šlechta, Martin Laryš

 

 

1090