Blízký Východ a vznik staronových spojenectví

Poslední roky nového tisíciletí se nesly ve znamení radikalizace celého Blízkého východu. Nejvíce ekonomických, politických a sociálních změn se dotklo oblastí, které jsou odjakživa zmítány konflikty o území o moc a politickou stabilitu. Nově vznikající celosvětové krize, lokální či mezinárodní konflikty, zapříčiňují nejen migraci, změny počtu obyvatel, proměny na politické mapě, ale především změny v počtech nepřátel, spojenců a neutrálních států.

Území Blízkého východu je historicky známé nejen konflikty a kolonizátorstvím, ale především velmi proměnlivými vzájemnými vztahy. Území Blízkého východu je kolébkou mnoha národů, kultur a jazyků. Celá staletí vedle sebe národy žily bez větších konfliktů. Celosvětový vývoj však způsobil třenice, které zasáhly prakticky celou oblast. První i druhá světová válka znamenaly pro svět katastrofální vyústění neustálých bojů ve zbrojení, bojů o moc či území. Tyto i další neméně významné konflikty poznamenaly i území Blízkého východu.

Intervence západních mocností, ale i tehdejšího SSSR, znamenaly nucené změny v téměř všech blízkovýchodních státech. Jejich hranice se vytvářely a měnily dle rozhodnutí západních států, bývalých kolonizátorů. I přes osamostatnění a suverenitu států na Blízkém východě se vliv států jako například Velké Británie, USA či Francie, nezmenšil, ani tyto státy nezměnily svou působnost.

Nově vznikající konflikty na Blízkém východě byly zapříčiněny především nucenými změnami a nátlakem západních států. Uměle vytvořená hranice mezi Izraelem a Palestinou znamenala zažehnutí nového konfliktu, který přetrvává již několik desítek let. Silný vliv USA v Íránu či Iráku zapříčinil nejen radikalizaci části obyvatel, ale především jejich rozdělení. Boje za suverenitu národů a států jako takových v mnoha případech přerostly z národního konfliktu na konflikt mezistátní, mezinárodní. Roky neutuchající nestabilita způsobila na tomto území především politické a nedemokratické změny.

Obyvatelé Blízkého východu dlouhodobě pociťovali netoleranci a neúctu západních států k nim a k jejich kultuře. Příkladem odporu vůči západním státům a touhu po změně je typicky Íránská revoluce z roku 1979. Tehdejší panovník Réza Pahláví, který podléhal nátlaku USA, byl v roce 1979 donucen odstoupit a na jeho místo nastoupil z exilu operující Ajatolláh Chomejní. Ten jako jeden z mála otevřeně diskutoval na téma intervence západních států a s velmi agresivní rétorikou inspiroval mnoho Íránců či dalších obyvatel z jiných arabských států.

Tehdy Spojené státy zaznamenaly značnou ztrátu moci nad tímto územím a jejich postoj se změnil v čiré nepřáteství vůči Íránu a označení tohoto státu za potencionálně nebezpečný stát. Tento status „rouge state“ získalo postupem času více arabských zemí a to nejen na území Blízkého východu. Boje o moc, o zisk území, ztraceného v průběhu několika konfliktů ve 21. století, to vše přispívalo ke vzniku neustále nových spojenectví, která však netrvala déle než po dobu konfliktu. Spojeným státům šlo vždy pouze o dosažení svých cílů či alespoň dospění ke kompromisům. Vzájemné sympatie států na Blízkém východě byly velmi proměnlivé, v závislosti na celosvětové ekonomické či politické situaci a samozřejmě na situaci národní, či na situaci v sousedních státech.

Během několika desetiletí však vznikla značně radikální uskupení, která toužila a stále touží po zřízení takového státního útvaru, který by byl plně řízen dle Koránu a islámských pravidel. V této vizi pociťují určitou jistotu a převahu nad západními státy, které nenávidí pro jejich (v očích islamistů dekadentní) způsob života a jeho údajné vnucování islámskému světu.  Chování těchto uskupení však překračuje bezpečnostní i etické hranice. Zatím nejrizikovější a nejnebezpečnější vytvořenou skupinou, jsou tzv. džihádisté, v dnešní době reprezentovaní uskupením ISIL (nebo také IS), tedy organizací Islámský stát v Iráku a v Levantě (zkráceně Islámský stát).

Tato skupina páchá nejen sebevražedné útoky, ale především pozemní ozbrojené útoky v Sýrii a v Iráku, kde se snaží dobýt celé území států a svrhnout dosavadní vládu. Jejich válečné „tažení“ za sebou zanechává tisíce mrtvých. Kdo se jim nepodvolí, končí v lepším případě zastřelen. Tato skupina dosáhla takového počtu a takové síly, že ohrožuje nejen zmíněné státy Sýrii a Irák, ale i okolní státy na území Blízkého východu, stejně jako ve světě. Noví stoupenci džihádistů, kterými jsou především mladí lidé na okrajích společnosti, odchází ze svých domovských zemí bojovat bok po boku se svými obdobně inspirovanými souvěrci.

ISIL vytvořil dosud nevídanou hrozbu pro mezinárodní společenství. S cílem jej porazit vznikají spojenectví, která nebyla dosud vytvořena, nebo byla dlouhodobě odmítána. Takovým příkladem je nové spojenectví Iráku a Íránu. Obě tyto země spolu uzavřely mír v roce 1988 při ukončení Íránsko-Irácké války. Od té doby byla možnost jejich další spolupráce a komunikace mizivá či nulová.

V roce 2003, kdy došlo ke vpádu USA na území Iráku, byla situace značně nestabilní. Poražení Saddáma Husajna nahrávalo do karet právě Íránu, který mohl opět začít obnovovat svůj vliv v Iráku. Následující dlouhodobé selhávání politiky USA na území Iráku jen utvrzovalo Írán v jeho posílené mocenské pozici. Íránská politika a aktivity v zahraničí přitom znamenaly jisté riziko pro ostatní arabské státy.

I přes snahu tehdejšího prezidenta Muhammada Chatámího udržet dobré vztahy s ostatními zeměmi, jejich vliv a postavení bylo snižováno právě působením Íránu. Chatámího nástupce Ahmadinežád se netajil ostrou kritikou USA a prosazování šiítských zájmů. Irácké šiítské skupiny sice měly převahu v Iráku a znamenaly pro Írán „živnou půdu“, avšak rizikem se staly sunnitské skupiny a arabské menšiny jak v Iráku a Íránu, tak i v okolních státech. I přes tuto minulost a opětovné konflikty došlo k otevření nové možnosti spojenectví mezi Íránu a USA. Toto spojenectví je jedním z těch, které by mohlo dopomoci k záchraně států na Blízkém východě a uklidnění bezpečnostní situace na Blízkém Východě.

Írán i přes letitou nenávist vůči USA s touto spoluprací souhlasil. Vztahy USA a Íránu pak díky novému íránskému prezidentovi Rouhánímu poněkud pozměnily svůj charakter a oba někdejší rivaly dnes spojuje společný zájem v podobě porážky Islámského státu. Egypt, Lybie, Libanon, ale i Izrael, Kurdistán či Afghánistán mají z uskupení ISIL obrovský strach. Ačkoliv se jedná o jedno náboženství a to islám, nikdo z těchto států nechce takovou formu státu a tvrdého uplatňování islámského práva šaría, jakou prosazuje ISIL. Jejich moc a velký počet stoupenců vytváří nebývale nestabilní prostředí a značné bezpečnostní, stejně jako ekonomické riziko.

Tato nová situace vytvořila nové prostředí a šanci k novým spojenectvím na bázi bezpečnostní, ale i ekonomické a politické. Všechny blízkovýchodní, ale i západní státy, chtějí vytvořit takovou bázi spolupráce, která by pomohla ukončit aktivity ISILu a vtvořenit novou rovnováhu na Blízkém východě. Otázkou však zůstává, zda by západní státy jako například USA, nevytvořily později opět nový nátlak na státy jako je Írán či Irák a znovu nedaly závdavek pro vytvoření podobných radikálních skupin jako je ISIL.

Autor: Tereza Novotná, stážistka CBAP

1288