Co stojí za dohodou Ruska a Íránu
V úterý 20. ledna podepsali ministři obrany Ruska a Íránu dohodu o spolupráci ve vojenské oblasti. O podrobnějším obsahu dohody zatím nejsou známy oficiální bližší podrobnosti, i když se objevují náznaky, že by mohlo jít o dodávku protiraketového systému S-300, jak tvrdí například Reuters. Nicméně tradičně dobře informovaný server Debka.com s odvoláním na zdroje z ruských ozbrojených sil hovoří dokonce i o dodávkách podstatně modernějšího systému S-400.
Tisková konference obou ministrů více prozradila o politickém kontextu spolupráce. Zatímco ruský ministr obrany Šojgu hovořil o potřebě prohloubit spolupráci obou zemí, čelících společným hrozbám, jeho íránský protějšek Hosejn Dehqan zašel ve svých formulacích podstatně dále, když zmínil společný rusko-íránský potenciál čelit „zahraničně-politické agresi“ USA.
Obě země na Blízkém východě bojují proti Islámskému státu a chtějí udržet u moci syrský režim Bašára Asada. Jejich motivace však není stejná. Zatímco Moskva se obává především destabilizace Čečny a Dagestánu po návratu zdejších džihádistů domů a doufá, že Asad za ni do značné míry odvede „špinavou práci“, Írán intervenuje proti Islámskému státu především z náboženské potřeby vystoupit na obranu šíitských souvěrců. Skutečné důvody dohody leží ve vnitropolitických problémech obou zemí.
Politický boj v Teheránu
Silná protizápadní slova, kterými íránský ministr obrany Dehqan komentoval podepsání dohody, jsou ve skutečnosti pokusem vyrukovat s protizápadním praporem ve stupňujícím se boji mezi konzervativci a umírněnými reformátory v Íránu. Část konzervativního kléru v čele s ajatolláhem Chameneím a podporou Revolučních gard (ministr obrany Dehqan je příslušníkem Íránských revolučních gard) si nepřeje uzavření jaderné dohody, o které se západními státy jedná s posvěcením prezidenta Rúháního ministr zahraničí Džavád Zaríf. Dohoda s Ruskem zároveň přichází v době, kdy americký prezident Obama odmítl uvalit na Írán další sankce a krátce poté, co se stoupenci Rúháního dostali v Íránu do mírné převahy.
Rúhání nejprve na počátku loňského prosince obvinil Revoluční gardy z korupce a akumulace bohatství. Již dříve přitom omezil gardistům rozpočet. Další rána přišla na samotném konci loňského roku, kdy v přímém výpadu proti gardám prohlásil, že robustní raketový program za současného zaostávání v průmyslu a zemědělství podemílá sílu Íránu a národní prestiž.
Dohoda natruc?
V roce 2007 se Rusko zavázalo, že Íránu dodá raketový systém S-300, ale kvůli výhradám ze strany Izraele a USA dodávky v roce 2010 zastavilo. S ohledem na výrazné zhoršení rusko-amerických vztahů může být případná dodávka raketových systémů pokusem o diplomatickou protiofenzivu vůči Spojeným státům. V tuto chvíli také není jasné, zda zvěsti o dohodě nemohou být pouhým výstřelem s cílem zvýšit vyjednávací pozice Íránu před červnem 2016, do kdy je stanovena lhůta pro dosažení dohody o íránském jaderném programu.
Zájmem Ruska navíc ve skutečnosti může být nedohoda. Ve Spojených státech sílí kritika konání americké administrativy, která je údajně vůči Íránu až příliš vstřícná. Pokud k dohodě nedojde, rozhovory se zastaví a v Íránu zřejmě posílí konzervativní křídlo, které vystupňuje protizápadní rétoriku. To by mohla uvítat Moskva, jejímž zájmem je upnout pozornost Západu co nejvíce od svého příhraničí.
Autor: Ondřej Šlechta
1384