NATO brousí hroty

Agrese Moskvy vůči Ukrajině donutila Severoatlantickou alianci zásadně přehodnotit svou obrannou a bezpečnostní politiku. NATO čelí hrozbě, že Rusko použije svou strategii hybridní války vůči pobaltským státům nebo Polsku.

Odstrašující potenciál

Aliance tedy musí vyslat dvojí vzkaz –  prvním je odradit případného agresora a druhým je ujištění východních členů Aliance o podpoře proti případné agresi ze strany Ruska. Na  posledním summitu ve Walesu (2014), členské státy odsouhlasily řadu opatření,  která mají umožnit posílení zastrašovacích a obranných schopností.

Jádrem těchto opatření je takzvaný Akční plán připravenosti, počítající mimo jiné s vytvořením sil tzv. velmi rychlé reakce (Very High Readiness Joint Task Force, dále jen VJTF). Je předpoklad, že tyto hrotové jednotky budou v roce 2016 plně integrovány do již existujících Sil rychlé reakce (NATO Response Force, dále NRF), které byly zformovány  v  roce  2003, a to tak, aby byly více agilní a rychleji rozmístitelné v zemích východní Evropy a schopné čelit rostoucím vojenským schopnostem Ruska.

Ačkoli představitelé členských států vychvalují VJTF, kritici projektu mají vážné pochybnosti. Podle nich je NATO velmi často lepší v ražení nových modních slov, než v implementaci konceptů, které se za nimi skrývají. Připomeňme například termín „Smart Defence” (chytrá obrana), který je používán v souvislosti se zlepšením obranné spolupráce s cílem ušetřit omezené zdroje, či termín „Komplexní přístup”, který znamená vojenskou a civilní spolupráci v oblasti krizového managementu.

VJTF vs. NRF

Kritici se ptají, proč by měl být tento koncept úspěšnější než NRF, které nebyly za dvanáct let své existence nikdy nasazeny. Další otázkou je také to, kde najít peníze na financování takto nákladné jednotky, když kvůli válce v Afghánistánu se armády členských států zdají být opotřebované a podfinancované.

Abychom byli spravedliví,  NRF nebyly nikdy zamýšleny jen jako jednotky schopné rychle zasáhnout. Hlavní vizí byla vojenská transformace poskytující členským státům model adaptace na požadavky bezpečnostního prostředí po jedenáctém září 2001. Dalším záměrem bylo jejich využití při krizovém managementu mimo hranice NATO.

Naopak vznik VJTF je spojen s velmi specifickou situací na Ukrajině a je zamýšlen jako odpověď na možné ohrožení teritoriální integrity členských států NATO. Hlavním cílem VJTF je možnost rychlého rozmístění jednotek například v pobaltských státech a schopnost čelit ruské agresi, pokud by se například opakovala strategie použitá na Ukrajině. Tato rychlá reakce by posílila odstrašující schopnosti NATO tím, že by ukázala vojenskou připravenost a solidaritu mezi členskými státy. Narozdíl od NRF by účelem hrotových jednotek bylo být co nejvíce „na očích”. V současné době jsou vytvářeny dočasné síly a brzy se očekávají první vojenská cvičení. Pokud budou hrotové jednotky funkční, tak se očekává, že budou moci být nasazeny v řádu dnů kdekoli na území NATO. Pro porovnání, reakční doba NRF je měsíc.

Tento druh připravenosti je však velmi nákladný. Velký počet vojenského personálu musí být držen v pohotovostním režimu a velké množství vybavení musí být uloženo ve východoevropských zemích. Vzhledem k tomu, že NATO upustilo po studené válce od rozmístění severoamerických jednotek v Evropě, náklady budou o to vyšší.

Výdaje na obranu

Kritici přitom vznášejí také důležitější otázku, kterou je problém výdajů na obranu jednotlivých členů NATO. Členské státy se zavázaly dávat  2% HDP na obranu, ale jen 4 z 28 států tento závazek plní. Většina členů NATO tento závazek dlouhodobě ignoruje, takže očekávání nejsou vysoká. Kritici dále tvrdí, že mnoho členských států si uvědomilo, že zhoršující se vztahy s Ruskem nelze pojímat jako „změnu ročního období”, ale spíše jako zásadní změnu klimatu. Například se zdá, že Německo zvrátí rozhodnutí v oblasti škrtů v obraně. Další členové aliance, jako například Polsko, začínají přebírat vedoucí pozici ve východní Evropě, kterou „podepírají” většími závazky ve vojenské oblasti.

Postoje některých malých zemí jako například České republiky nebo Maďarska jsou zklamáním, jelikož nevykazují známky toho, že by ukončily svoji politiku černých pasažerů v oblasti bezpečnosti.

Varšavský summit v roce 2016 ukáže, jak vážně členské státy berou stávající situaci. Pomoci tomu může situace, kdy Putinův režim nezměkčí své imperiální chování vůči sousedním zemím. Politické rozhodování bude v případě každé budoucí krize s Ruskem kriticky důležité. Skeptici ironicky poznamenávají, že alianční  projekt VJTF se může ukázat jako „připravený pro velice nepřipravené politiky.” Co by se například stalo, kdyby Rusko opakovalo ukrajinský scénář soustředěním jednotek v blízkosti lotyšské a estonské hranice a jejich infiltrací pomocí neoznačených vojáků, takzvaných malých zelených mužíků. Rusky mluvící menšiny v obou zemích, vyprovokované ruskou propagandou, by poté mohly začít s násilnými protesty, které by Rusku posloužily jako záminka k invazi, která by měla za účel chránit údajně utlačované ruské občany.  Hybridní válka, která je jen nižší úrovní otevřeného vojenského konfliktu, by měla za cíl narušit ochotu politiků členských států NATO vojensky odpovědět.

V případě takového scénáře, byla by zde shoda všech členských států vyslat hrotové jednotky do postižené oblasti? Nebo by většina členských států varovala před další eskalací konfliktu a upřednostňovala by otevřená jednání s Moskvou ?

Alianční solidarita

Výsledek jakékoli ruské agrese v baltickém regionu je velmi těžké předvídat. Jsou zde však tři věci, které musíme mít na paměti. Prvním je, že německá kancléřka Merkelová a americký prezident Obama velmi jasně řekli, že solidarita v rámci NATO je věc, která je naprosto jasná a netřeba o ní diskutovat.

Za druhé – Ukrajinská krize byla specifická v tom, že Rusko mělo na Krymu legálně svou vojenskou základnu a Ukrajina postrádala státní struktury, které by mohly čelit agresi v podobě hybridní války. Například úplně chyběla funkční policie nebo speciální jednotky, které by se dokázaly vyrovnat skryté ruské agresi za pomoci neoznačených vojáků na ukrajinském území. Lotyšsko a Estonsko jsou na druhé straně moderními státy, které jsou členy NATO a EU a které taktéž modernizují své bezpečnostní kapacity.

Za třetí – ačkoli není nikdy jisté, zdali pak všichni členové NATO budou připraveni bojovat pokud jeden z nich bude napaden, zásadní otázkou pro každého agresora je, zda může vyloučit odplatu ze strany NATO. Alianční hrotové jednotky budou tedy hrát zásadní roli, která zvýší nejistotu pro agresora, zdůrazněním deklarované alianční politiky vzdorovat každému vpádu na teritorium členského státu. Každý pohyb  k hranicím aliance tedy může vést k masivní vojenské odpovědi nejsilnější vojenské aliance planety.

Autor: Václav Rabas

1491