CBAP Monitor – Rusko – září 2016

Byl summit G20 v Číně opravdu úspěchem pro ruskou diplomacii?  ● Rusko a USA se dohodly na příměří v Sýrii ●  Rusko nemusí být tak politicky jednotné jak se to může zdát na základě výsledku parlamentních voleb

 

brics_leaders_meet_on_the_sidelines_of_2016_g20_summit_in_china

Byl summit G20 v Číně opravdu úspěchem pro ruskou diplomacii?

Zdroj: Russia Direct

Vedoucí představitelé skupiny nejsilnějších ekonomik G20 se ve dnech 4. a 5. září setkali na summitu v čínském Chang-čou. Desítky zasedání G20 vedly k 48 bodovému komuniké, které se orientovalo zejména na budovaní otevřené světové ekonomiky a posilování hospodářského růstu. Ruský prezident Vladimír Putin se zúčastnil letošního summitu i zcela z jiného důvodu. Snažil se  co nejvíce využít možností pro dosažení svých politických cílů. Konkrétně jeho záměrem bylo prosadit diplomatický tlak na Spojené státy. Pro Obamu nebylo setkání s Putinem ničím příjemným, a to z několika důvodů: konalo se na čínské půdě v době, kdy jsou vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem  napjaté kvůli událostem v Sýrii a na Ukrajině. Putinovi se na summitu podařilo dosáhnout několika diplomatických úspěchů, byl považován za jednoho z hlavních hostů, vedl jednání se světovými lídry a dokázal se vyhnout debatám o Ukrajině. Na druhé straně, ale účast Putina podlamuje autoritu a jednotnost samotného seskupení G20. Za těchto okolností se do popředí dostává Asijsko-pacifické hospodářské společenství APEC, kde je jednodušší najít kompromisy a sjednotit protichůdné zájmy. Zároveň je málo pravděpodobné, že nový americký prezident bude mít větší zájem na spolupráci s G20. Seskupení tak bude mít tendenci zeslábnout a dostat se pod čínský vliv. Žádná z těchto možnosti není atraktivní, a to ani pro Rusko.

 

Rusko a USA se dohodly na příměří v Sýrii

Zdroj: The Institute for National Security Studies (INSS)

12. září 2016 vstoupila v platnost rusko-americká dohoda o příměří v Sýrii. Představuje kompromis mezi dvěma stranami s odlišnými politickými agendami. Uzavření dohody vyžadovalo několikaměsíční úsilí a protahovalo se přes několik sérií schůzek, včetně střetnutí na nedávné konferenci G20 v Číně mezi ruským a americkým ministrem zahraničních věcí Sergejem Lavrovem a Johnem Kerrym. Pokusy formulovat dohodu byly doprovázeny velkým tlakem z obou stran. Napětí umocňoval fakt, že Spojené státy nedávno rozšířily sankce uvalené na Rusko za jeho chování na Ukrajině. Rusko vedlo rozsáhlé vojenské cvičení na jižní hranici blízko linie NATO, rozšířilo aktivity směrem do Středozemního moře a také zvýšilo vojenský tlak v Sýrii. Primárním cílem Ruska je prosadit osvobození od sankcí, druhý cíl přímo souvisí se Sýrií. Moskva chce zachovat režim, který zůstane vůči ní loajální a zajistí její pevnou pozici v Sýrii, a to i vojenské základny a námořní vybavení na Tartusu na středomořském pobřeží. Oba zájmy jsou spojeny s ruskou touhou vylepšit svůj status na proaktivního a konstruktivního hráče, který si zasluhuje větší uznání, než mu bylo přiznáno dosud ze strany mezinárodního společenství. Naproti tomu Spojené státy chtějí ukončit válčení v Sýrii a porazit islámské teroristické organizaceí a snaží se zmenšit počet civilních obětí. Navíc, USA chtějí posílit svůj status vedoucí síly, která ovlivňuje fungovaní na Středním Východě. K dosažení těchto cílů obě strany potřebovaly souhlas, který dosáhly po třináctihodinovém vyjednávání 9. září 2016. Nicméně, i když to může vypadat, že ústupky ze strany Ruska a USA jsou významné, jejich vliv na stabilizaci situace v Sýrii se zdá pochybný. Dohoda totiž neobsahuje vzorec pro vyřešení syrských hlavních problémů, jako je charakter budoucího režimu, postavení Bašára al-Asada a budoucí trvalé usazení etnické menšiny Alawite a dalších uprchlíků a vysídlených osob. V každém případě, dohoda představuje možný průlom v řešení syrské krize, který umožní návrat k mírovým rozhovorům.

 

Rusko nemusí být tak politicky jednotné jak se to může zdát na základě výsledku parlamentních voleb

 Zdroj: Russia Direct

18. září 2016 šli Rusové k volebním urnám, aby volili kandidáty do Státní dumy. Výsledky voleb ale výrazně nezměnily předchozí stav v Státní dumě. Nový parlament se podobá předchozímu a spojuje stejné čtyři vládní politické strany: Jednotné Rusko, Komunistickou stranu, Liberálně-demokratickou stranu Ruska (LDPR) a politickou stranu Spravedlivé Rusko. Nejsilnější strana Jednotné Rusko v čele s Dmitrijem Medveděvem získala 54 %, což je přibližně o pět procent více než v minulých parlamentních volbách, které se konaly v roce 2011. Odborníci poznamenali, že letos přišlo volit mnoho mladých Rusů, což je dobrým znamením. Problémem je slabá volební účast – necelých 48 % oproti 60 % při předchozích volbách. V ruské metropoli byla volební účast ještě nižší – kolem 35 %. Na základě malé volební účasti lze soudit, že ruští občané byli směrem k volbám více skeptičtí. Rusové nevnímají Státní dumu za klíčový rozhodovací orgán. Dalším důležitým faktorem je i to, že občané si uvědomují silný klientelizmus a možnou neobjektivitu výsledků. Nízká účast v hlavním městě je důsledkem toho, že město sdružuje zejména protestní hlasy. Lidé nevidí politickou sílu, která by stála za to být volená. Někteří ruští demokratičtí aktivisté tvrdí, že pokud by byla volební účast vyšší, Jednotné Rusko by získalo méně hlasů a opoziční strany jako Jabloko nebo strana lidové svobody PARNAS by se umístily o něco lépe. Ani jedna mimoparlamentní strana totiž nepřekonala 3% hranici, což znamená, že nebudou moci přijímat žádné finanční prostředky od vlády. Podle ruských demokratických aktivistů by měl být ruský politický systém reformovaný. Liberální a opoziční strany by se měly poučit ze selhání a přizpůsobit se nové situaci. Konkrétně Leonid Gozman (lídr hnutí Svaz pravicových sil) tvrdí, že tito opoziční lídři, kteří selhali, by měli dát prostor novým ambiciózním politikům.

 

Zpracovala: Gréta Krutá

 

839