CBAP Monitor: Rusko – listopad/prosinec 2016

Kyjev se přiklání k multilaterálnímu přístupu při řešení Ukrajinské krize  ● Rusko a Arménie vytvářejí společné pozemní sily ●  Rusko hledá cestu, jak odejít ze Sýrie

Kyjev se přiklání k multilaterálnímu přístupu při řešení Ukrajinské krize

V posledních měsících Kyjev uskutečnil několik kroků, aby zvýšil tlak na Rusko. Konkrétně, 16. listopadu Mezinárodní trestní soud rozhodl, že situace na Krymu od března 2014 odpovídá mezinárodnímu válečnému konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Mimo toho, na nedávnem summitu mezi Ukrajinou a EU, se Kyjev shodl na evropském vyhraněném postoji vůči Kremlu.

Skutečnost, že Ukrajina využívá všechny možné mezinárodní instituce, aby prosazovala své zájmy ve vztahu k Rusku, není překvapivá. Existuje celá řada faktorů, které Ukrajinu motivují, aby upřednostnila mnohostranný přístup před dvoustranným.

  • Preferování mezinárodních institucí a struktur před dvoustrannými jednáními je klasickou strategií slabších států čelícím silnějšímu soupeři. Tímto způsobem se slabší strana při ochraně svých zájmů může spolehnout na mezinárodní normy.
  • Jednání o konfliktu na mezinárodní úrovni je také užitečné z hlediska publicity. Pomáhá to zvrátit ruský pohled na konflikt jako na občanskou válku, kterou Moskva není součástí.
  • Internacionalizací konfliktu Ukrajina útočí na Rusko ekonomicky, ale i politicky. Příkladem jsou sankce EU a USA a jejich důsledky pro ruskou ekonomiku a také rozmístění jednotek Severoatlantické aliance v oblasti Baltského a Černého moře.

Ukrajina plánuje i nadále vést svou zahraniční politiku tímto multilaterálním směrem. Chápe, že díky mezinárodním institucím efektivně vyvíjí tlak na Rusko. V neposlední radě si je také vědoma, že je v porovnání s Ruskem slabší a jiná lepší alternativa zatím neexistuje.

Rusko a Arménie vytvářejí společné pozemní sily

Zdroj: The Central Asia-Caucasus Analyst

12. listopadu 2016 Vladimír Putin oficiálně schválil vládní návrh pro vytvoření trvalých rusko-arménské pozemních jednotek. Po vytvoření společné protivzdušné obrany to představuje druhou ruskou iniciativu v tomto směru. Bezpečnostní myšlení ruského vedení tak ukazuje zvýšenou akceschopnost zabránit svým spojencům v orientaci směrem na Západ. Posílením existujících vojenských základen a integrováním arménských ozbrojených sil do svého jižního vojenského okruhu (Southern Military District – SMD) se Rusko snaží zvětšit svou kontrolu nad Arménií. Ruský prezident Vladimír Putin pravděpodobně počítá s tím, že společné rusko-arménské pozemní síly zdůrazní ruskou „bezpečnostní nepostradatelnost“ v očích arménské veřejnosti vzhledem k vnějším národním hrozbám. Moskva chce tímto způsobem také uklidnit protiruské nálady v Arménii, které zintenzívnily od dubnových bojů s Ázerbájdžánem. V prvním odstavci rusko-arménské dohody, která zakládá společnou údernou jednotku, se zdůrazňuje zejména úloha zajištění bezpečnosti „vůči vnějším a vnitřním vojenským hrozbám.“ V dohodě se také píše, že v případě bezprostřední hrozby během války bude arménská jednotka přímo začleněna pod ruský jižní vojenský okruh (SMD). Zjednodušeně to znamená, že Rusko může využít společnou jednotku i v případě jakéhokoliv incidentu se Severoatlantickou aliancí v Černém moři, pokud to Moskva bude považovat za bezprostřední hrozbu pro Rusko.

Ve skutečnosti společná vojenská struktura představuje prostředek pro intervenci a je nástrojem, jak podkopat nové reformy ministerstva obrany Arménie.  Jelikož společné vojsko vyžaduje, aby arménské jednotky splnily ruské standardy, Arménie se musí vzdát reforem podle „NATO standardů“.

Zvýšená kremelská kontrola arménských ozbrojených sil je ještě větší hrozbou, když vezmeme v úvahu následující dva aspekty. Za prvé, posílí arménskou závislost a podřízení Rusku, což podkopává schopnost Arménie dělat nezávislá politická rozhodnutí. Za druhé, společná úderná jednotka také zvyšuje riziko, že NATO, Střední východ anebo Gruzie budou vnímat Arménii jako nebezpečného aktéra.

Na závěr je nutné dodat, že vzhledem k arménskému podřízenému postoji vůči ruským regionálním zájmům se kredibilita Arménie v regionu stává značně spornou.

Rusko hledá cestu, jak odejít ze Sýrie

Zdroj: Stratfor.com

Na konci prosince, síly podporující prezidenta Bašára al-Asada dosáhly obrovské vítězství v zemi, která je již 6 let sužována válkou. Asad tak ustál kritickou situaci ohrožující jeho vládu nad klíčovými částmi země. Obrovskou roli ve vítězství hrála vojenská, diplomatická a finanční podpora Ruska a Íránu. Avšak navzdory jejich společnému působení se přístup ke konfliktu těchto dvou států značně liší. Týká se to zejména závazku k loajalistickým silám. Ačkoli Rusko demonstrovalo podporu k loajalistickým jednotám v Sýrii, závazek Moskvy v konfliktu není tak silný jak teheránský. Jejich hlavním záměrem je od začátku posílit svou pozici na Středním východě, prokázat silné globální postavení a dosáhnout vedoucí postavení v jednání se Západem. Írán na druhé straně vidí syrskou občanskou válku jako existenční bitvu o geopolitickou bezpečnost a snaží se v konfliktu o totální vítězství bez ohledu na cenu. Moskva nemá až takovou motivaci zůstat zapojená ve válce a preferuje odchod, dokud vojenské tažení ještě probíhá.

Aby se Rusko „úspěšně vymanilo“ ze Sýrie, musí být v první řadě dohodnuté politické řešení konfliktu. Takový proces si vyžaduje účast povstaleckých sil a jejich zahraničních sponzorů, zvláště Turecka. Za tímto účelem Moskva neustále zintenzivňuje dialog s Ankarou ohledně Sýrie. Dalším problematickým bodem ruského odchodu je fakt, že Moskva je frustrovaná svým druhořadým vlivem ve směřování syrského konfliktu ve srovnání s Teheránem. Důvodem je, že Írán přispívá k loajalistickému úsilí více než Rusko. Moskva poskytuje svoji podporu primárně v oblasti diplomacie a vzdušných sil. Teherán dává bojovým jednotkám to, co nejvíc potřebují – lidský potenciál. Loajalisty posílil desítkami tisíc bojovníků a také jim pomohl stabilizovat syrskou ekonomiku. Přestože je konkurence mezi Ruskem a Íránem viditelná, obě země si uvědomují, že v Sýrii stojí na stejné bojové straně a mají stejné nepřátele. Vzájemná rivalita by tak mohla podkopat jejich společnou misi. Nicméně pokud Rusko bude i nadále zvažovat postupný odchod ze Sýrie, napětí mezi Moskvou a Teheránem budou nabírat na síle.

Zpracovala: Gréta Krutá

 

442