Česká politická debata o nezávislosti Kosova

Nezávislost Kosova nebyla po dlouho dobu klíčovým tématem české politické scény. Po státní návštěvě českého prezidenta Miloše Zemana u srbského protějšku v Bělehradě 10. září, ale začala sehrávat v české politice svůj primát. Prezident Zeman v Bělehradě prohlásil, že ,,nemá rád Kosovo‘‘ a vyzval českou vládu k procesu oduznání Kosova, jako suverénního státu. Tato proklamace okamžitě vzbudila aktivní debatu napříč českým politickým spektrem. M. Zeman rovněž po návratu do České republiky poslal návrh vládě, ve kterém ji vyzval k samotnému oduznání kosovské entity.

Miloš Zeman je dlouhodobým kritikem Kosova, a to již od doby kosovského konfliktu. Zároveň v poslední době opakovaně zpochybňoval nejen kosovskou nezávislost, ale i legitimitu kosovské vlády, která je dle jeho názoru vedená válečnými zločinci, jež v minulosti působili v Kosovské osvobozenecké armádě. V této souvislosti konkrétně zmiňoval kosovského předsedu vlády Rumushi Haradinaje.

Reakce českého premiéra na tento postoj byla zprvu velmi opatrná. Andrej Babiš  nevyloučil, ale ani se nevyslovil ve prospěch prezidentova návrhu a prohlásil, že je potřeba o věci jednat v rámci vlády.

Co se týče samotných zemí západního Balkánu, tak ten je jednou z hlavních priorit české zahraniční politiky a jejích rozvojových aktivit jak v současnosti, tak v minulosti v procesu post-konfliktní obnovy. Česká republika v roce 2008 uznala Kosovo de jure podle regulí mezinárodní práva. Na základě dat České rozvojové agentury, rozvojová pomoc putuje, kromě Srbska či Bosny a Hercegoviny, také do Kosova. I když se jedná o sumu v řádech miliónů, pro potřeby Kosova bylo například v roce 2016 alokováno 16 milionů korun, je třeba vzít v úvahu, že české angažmá v této oblasti nám do budoucnu může přinést další profit, a to nejenom politický, ale i ekonomický.

Český ministr zahraničí Tomáš Petříček v souvislosti s Kosovem oznámil, že by česká pozice měla zůstat neměnná, a že Česko usiluje o korektní vztahy jak s Prištinou, tak i s Bělehradem. Opakem je však pozice ministra vnitra Jana Hamáčka, který vztah ke Kosovu chápe odlišně. Byl to právě on, který se v roce 2008 vyslovil proti uznání Kosova a volal po užší spolupráci se Srbskem. Rovněž se zdá, že J. Hamáček úmyslně mlží informace ohledně přijetí Kosova do struktur Interpolu. Ministr Hamáček taktéž v minulosti několikrát navštívil Bělehrad, a proto se nedá vyloučit, že srbská strana v tomto směru u něj nepochybně lobovala proti přijetí Kosovo. V reakci na to ministr Petříček prohlásil, že by přijetí Kosova do Interpolu přineslo pouze samé benefity, poněvadž by to ulehčilo vydávání zločinců, kteří se nezřídka ukrývají na kosovském území (Samotné hlasování Interpolu o přijetí Kosova proběhne 15. října v Chile).

Po zasedání vlády 10. října byl potvrzen český postoj ke Kosovu a vláda odmítla prezidentův návrh na oduznání. I přesto, že si česká zahraniční politika udržela svou konzistenci, tak se ale zdá, že kosovská otázka napříč českou politickou scénou stále rezonuje, neboť část sněmovny doposud považuje vztah ke Kosovu za problematický, byť by byly zohledněny veškeré implikace spojené se procesem oduznání. Samotné oduznání není mimo jiné novým pojmem na poli mezinárodního dění a v minulosti bychom našli řadu příkladů například v souvislosti s Tchaj-wanem, který byl mnohokrát oduznán ve prospěch kontinentální Číny.

 Jaké by ovšem oduznání Kosova mělo dopady na českou zahraničně-politickou agendu? Byť bychom se s cílem předpovědět tento krok pohybovali pouze na teoretické rovině, tak i přesto je možné, některé následující dopady predikovat. V první řadě by došlo k dočasnému oslabení spojeneckých vazeb v euroatlantickém prostoru, přičemž se dá předpokládat, že by se to promítlo především do vztahů s USA. Zároveň by tento krok oslabil samotnou legitimitu české zahraniční politiky na Balkáně, a to tím, že by ČR tímto krokem vypověděla celou řadu bilaterálních dohod, které byly s kosovskou vládou v minulosti uzavřeny. Došlo by také ke zpochybnění české politiky vedoucí k integraci států západního Balkánu do evropských struktur. Veškeré tyto kroky by v konečném důsledku oslabily českou soft-power jako takovou. Na druhé straně by zcela logicky došlo k prohloubení vztahů se Srbskem, ovšem je otázka, zda-li o to, za takovouto cenu skutečně stojíme.

Česká diplomacie by měla usilovat o korektní a kultivované vtahy s Prištinou. A vzhledem ke své dlouhodobé působnosti a znalosti místního prostředí, by Česká republika měla více přispívat k navázání a prohloubení kosovsko-srbského dialogu s cílem nalezení kompromisu, který by přispěl k finálnímu vyřešení kosovské otázky.

Foto: Reuters

Autor: Zdeněk Rod

163